Vermikompostér n°4, první snídaně

 Žížaly dorazily a musím říci, že cesta je trnitá.

Kompostér jsem vystlala travou a vložila násadu českých hnojních s humusem. První chod byly zbytky paprik, které jsem trochu pomixovala, aby se žížalám lépe jedly. Následující den jsem zjistila, že v kompostéru je jako ve známé scéně z Titaniku. Dokonce i jednu chudinku "utopenou" jsem našla. 

Dle teorie jsou ve dně kompostovací nádoby otvory pro odtok "žížalího čaje", nicméně prostředí pro život žížal by mělo být vlhké asi jako vyždímaná houbička. To předpokládá gradient vlhkosti, jaký se mi v mé malé nádobě patrně nepodaří dosáhnout, takže s čajem se loučím.

V přírodě mají žížaly možnost nevyhovujícím podmínkám (vlhkost, pH, potrava aj.) uniknout. Proto mi představa o tom, jak dáme do krabičky několik útržků kartonu, žížaly a zbytky z kuchyně a vše bude fungovat, připadá čím dál méně reálná. A tak jsem kompost rozebrala, na dno jsem přidala slušnou dávku rašeliny z květináče, aby měly žížaly nějaké útočiště a ještě přidala trochu suché trávy pro vyrovnání vlhkosti. Zbytky budu přidávat s rozvahou a spíše z nějaké sušší, např. kořenové zeleniny. Na druhou stranu, žížaly spotřebují denně asi polovinu své váhy a násada je početná.

V kompostéru také pozoruji četný "půdní život", doufám, že se jedná o rozkladače a ne o nic, co by žížalám škodilo. Pevně doufám, že se našim novým domácím mazlíčkům bude dařit, zatím vzbuzují samé otázky.