Pokud jste četli minulý díl, tak vězte, že moje vypiplaná dýně odrůdy Sweet dumpling je nakonec opravdu samec. Pozná se to tak, že rostlina je menšího vzrůstu, má jen několik listů, zato hromadu květů. Tvarem je přisedlá, nikam se neplazí, ani šlahouny nemá, to proto, že má jen jediný účel a její život je oproti samici krátký.
Nemohla jsem to nechat jen tak a vypravila jsem se pro samici. Místní h(obi)market mě však vypekl, neboť na skladě měl pouze okurky, sladký meloun a patizón. Zachránila mě večerka, kde měli alespoň klasickou dýni Goliáš, pravou velkou americkou, vhodnou k podzimnímu dlabání. Jenže v malém květináčku už zjevně dřepí měsíc a k růstu se moc nemá, takže také není poznat, jakého je pohlaví.
Do třetice přišla se záchranou naše babi, která přinesla sazenici Hokkaidó. Goliáše jsem tedy dala do jednoho nepříliš úhledného kouta zahrady, kde buď vybují ke zdaru, nebo padne na padlí, které se v tomhle vedru u nás začíná rozmáhat. Hokkaidó je zatím taky malé a politicky nečitelné, ale putovalo do truhlíku vedle knedlíka, spolu s pěknou dávkou kompostu a slepičinců. O dalším vývoji vás jistě zpravím, budeme-li mít štěstí, příští rok provedu pokus o vypěstování dýně Dumplindó. Doufám, že nejsem smolař, co má doma tři samce... A to jsem si loni myslela, že to dopadlo trudně.
Těžký je život knedlíkův, když knedlici nemá.
OdpovědětVymazatNaštěstí předevčírem aspoň Goliáš ukázala samičí květ, tak si držím palec. Knedlice zkusím znovu za rok, semínka ještě mám, jen představa, že musím pěstovat několik dýní do prvního kvetení, to mě trochu děsí...
OdpovědětVymazat