Místo, kam slunce nesvítí

Udělali jsme před dvěma měsíci chybu, a na slabou, téměř bezpříznakovou spálu, jsme s paní doktorkou naordinovaly antibiotika v tabletách. O další dvoje antibiotika později, několik tisíc utracených v lékárnách a desítku hodin strávených v čekárnách, spálový streptokok se nás nadále drží. A tak jsme vyfasovali penicilin v injekcích, podávaný denně. Svátky před námi, tzn. každé ráno vystartovat a zařadit se do fronty na ambulanci, s nejistým výsledkem. Možná přijdeme na řadu hned, možná za tři hodiny. Kdo umí, ten umí.

Naštěstí děti už jsou příčetné a nějak to čekání přežijeme. Jsem vděčná, že nepatříme mezi pacienty, kteří musí v nemocnici trávit delší dobu, bledé tváře, které jsou chodbami vláčeny kolem nás na vozících, jako by hleděly už z druhého břehu. Ve zdravotnictví, tak jako všude, nejsou peníze. Staré vytlučené socialistické dlažky, omyvatelný nátěr v neurčité žluté, nástěnky s odstrašujícími příklady chorob, pomrkávající zářivka, pohled ještě ponuřejší než  na obrázku nahoře. Přitom by možná stačilo dostatečné osvětlení? Rekonstruuje se postupně a přednost by měla mít lůžková oddělení, kde pacient tráví dlouhou dobu. Mně stačila hodinka na chodbě před rentgenem, abych docela zapomněla, že venku svítí slunce a začínají kvést sakury. Nemocnice je bohužel místo, kde vás umí léčit, ale věřím, že rychleji se uzdravíte doma, pokud jste toho schopni. Po posledním týdnu se jim budu snažit vyhýbat ještě o trochu víc. A pevně doufám, že jsme si odsud přinesli jen ten kašel... Obdiv všemu personálu, kterému v tomhle prostředí ještě vydržel úsměv na tváři.