V době, kdy se venku citelně ochladilo a tedy i u mých žížal, říkala jsem si, jak se sníží jejich aktivita a jestli nemám snížit "příkrm". Jestli se nezavrtají někam do hlubin a ještě o nich uslyším?
Při poslední návštěvě mě potěšilo žížalí miminko asi 1,5cm dlouhé. Tedy se u nás žížalám asi líbí a rozhodly se dokonce založit rodinu.
Proto jsem se rozhodla napsat vám několik málo informací o životním cyklu žížaly. V mém vermikompostéru řádí české žížaly hnojní (Eisenia fetida), které od dešťovek poznáte tak, že nemají nápadný ztlustělý opasek, jsou rovnoměrně článkované. Když potká žížala žížalu (jsou hermafrodité) a padnou si do oka, vyloučí vajíčka do sliznatého prstence, kam přibalí spermie od té druhé a prstenec následně svléknou. Ten se zapouzdří a za 2-3 týdny se z něj vyklubou 1-2 žížalí miminka. Ta dosáhnou dospělosti během dvou měsíců, urostlí jedinci české hnojní potom mají délku cca 15cm a dožívají se stáří 4,5 roku.
Ač jsem si před založením vermikompostu studovala kde co, zjevně jsem minula informaci, že česká hnojní vyhledává lokality neobsazené jinými druhy, totiž specializuje se na vlhké listnaté lesy a prostory bohaté na organické materiály (hnůj). Tedy se nemusím obávat o vlhkost kompostu, která mi přišla vyšší, moje žížala je u vody jako doma. Oblibou organických zbytků se zase podobá šlechtěné žížale kalifornské a je tedy pochopitelné její využití při kompostování.
Říkáte si, že to snad dělá každá žížala, ale žížalu hnojní byste asi obyčejnou záhonovou hlínou, ze které vylézá dešťovka, neuctili. Není žížala jako žížala, nejvíce mě pobavila půlmetrová hlubinná žížala žijící na Pálavě, jejíž latiský název zní Allolobophora hrabei.
A jak hluboko se zahrabávají vaše žížaly?
Žádné komentáře:
Okomentovat