Svátky v klidu?

Je to k neuvěření, ale zdá se, že by to mohlo konečně vyjít. Začali jsme výborně, vycházkou do přírody. V mlžném lese jsme nasbírali chvojí na věnec, vytáhla jsem loňský trik s rychlověncem a svíčky vyrobené před rokem ze zbytků. Prý je růžová letos in. A pak jsme úplně minuli první adventní neděli a první svíčku zapálili s týdenním zpožděním. A taky se nic nestalo.

Na Mikuláše jsem zase připravila vrkoč, i když letos nemáme monstrózní konstrukci se sušeným ovocem, ale spíše takové "hnízdo".  Taky nám zjevně pošlo droždí, takže výsledek je spíše štola než vánočka, ale u stolu to překvapivě nikomu nevadí.

S mami jsme upekly první cukroví - ořechy, kterých jsem bez rozmyslu udělala dvojitou navážku (stejně mi vždy přebývá krém). A šlo nám to pěkně rychle od ruky. Ukázalo se, že potomci jsou zcela schopni vykrájet linecké, pětileťák to tam švihá, že nevím, které je jeho a které moje. Trochu mě vyděsilo, že si sám ostrým nožem vypichuje "dírky", které nevyndalo vykrajovátko...

A tak to nějak kolem mě odsejpá...začínal článek před třemi týdny. A pak přišly rýmičky, laryngitidy, zvracení a horečky. Zatímco loni zvyky a blogování držely mé psychické zdraví během dlouhého "domácího vězení", letos mě obskakování několika marodů v horším stavu nedovolilo ani myslet, natož blogovat.

Nakonec jsme to zvládli, dodrželi jsme většinu tradic, bylo cukroví, vánočky i rybí polévka, ozdobili jsme stromeček, pouštěli svíčky, krájeli jablíčko. Ale skoro mě to zabilo. A teď už mi zase pomalu začíná tikat oko, že jsme zase tak dlouho zavření. Nevypadáme totiž zatím o moc zdravěji, což by člověk po třech týdnech čekal...

Nezbývá, než vykročit správnou nohou do dalšího roku, jaro venku láká na další zahradní sezonu. Těšíte se? Ať už máte plány jakékoliv, přeji hodně štěstí (radši dřív, než později).