Naštěstí děti už jsou příčetné a nějak to čekání přežijeme. Jsem vděčná, že nepatříme mezi pacienty, kteří musí v nemocnici trávit delší dobu, bledé tváře, které jsou chodbami vláčeny kolem nás na vozících, jako by hleděly už z druhého břehu. Ve zdravotnictví, tak jako všude, nejsou peníze. Staré vytlučené socialistické dlažky, omyvatelný nátěr v neurčité žluté, nástěnky s odstrašujícími příklady chorob, pomrkávající zářivka, pohled ještě ponuřejší než na obrázku nahoře. Přitom by možná stačilo dostatečné osvětlení? Rekonstruuje se postupně a přednost by měla mít lůžková oddělení, kde pacient tráví dlouhou dobu. Mně stačila hodinka na chodbě před rentgenem, abych docela zapomněla, že venku svítí slunce a začínají kvést sakury. Nemocnice je bohužel místo, kde vás umí léčit, ale věřím, že rychleji se uzdravíte doma, pokud jste toho schopni. Po posledním týdnu se jim budu snažit vyhýbat ještě o trochu víc. A pevně doufám, že jsme si odsud přinesli jen ten kašel... Obdiv všemu personálu, kterému v tomhle prostředí ještě vydržel úsměv na tváři.
